Pamír – Zaalajský hřeben 2012

Tomášův deník - den 17

2.8.

Celou noc jsem nemohl usnout. Nevím, jestli je to výškou, ale myslím, že ne, protože se tu jinak cítím dobře, uvolněně. Když ve tři ráno konečně začínám usínat, přijde vichřice! Prudký vítr důkladně testuje konstrukci stanu, chvílemi ho raději podpírám rukama.

K ránu se to trochu uklidňuje, mám ale obavy a Matěje a Báru, protože v sedle byl asi vítr horší než tady u nás. Postupně jim v osm, devět a deset hodin volám -- marně. Chvilku po desáté slyšíme hlasy -- a oni jsou tu! Volali nám prý v sedm, než vyrazili. To jsem ovšem spal...

V noci se prý kvůli větru moc nevyspali. S naší pomocí pečlivě zakopávají stan a jdou se konečně vyspat.

Vyrozuměl jsem, že Matěj by rád šel hned zítra odsud nalehko na Spartak (cca 500m převýšení) a pozítří s využitím našlápnuté stopy na Jedinstvo (cca 1000m). Petr by naproti tomu zítra rád vynesl stan na Spartak, tam by dal volný den a pak by se pokusil o Jedinstvo. Já se kloním k Petrovi, jen si nejsem jistý, zda bude třeba ten volný den, nevím, zda v šesti tisících vůbec může k něčemu být. Bral bych to spíš jako den rezervní, když už.

Je jasné, že musíme být vždycky zpět u stanu co nejdřív, odpoledne padá mlha (přesněji, jsme už ve výšce, v níž se tvoří mraky kolem vrcholů) a i s GPS by pozdní návrat mohl být obtížný. Dnes večer to musíme rozhodnout.

Celý den fouká protivný vítr a tak se nedá dělat nic jiného, než ležet ve stanu. Kolem čtvrté se -jako vždy- všechno halí do mlhy.

Matěj akceptuje variantu s táborem na Spartaku.

Navečer se dává do sněžení a spolu s neutuchajícím větrem je z toho regulérní vánice. Viditelnost je max. 2 metry, přitom je teplo. To se mi nelíbí. Jestli bude ráno jen ze čtvrtiny takhle, nemusíme se namáhat se vstáváním a balením.