Pamír – Zaalajský hřeben 2012

Tomášův deník - den 13

29.7.

Ráno je jasné, že další přesun nebude, Báru zase bolí hlava. Rozhodujeme se tedy ve třech nalehko dojít do Sedla Korženěvského. Vyrážíme po desáté. Nejprve obcházíme ledopád, pak se navazujeme a kličkujeme mezi trhlinami -- to trvá asi do výšky 4900m. Pak následuje úmorný pochod dolinou, kde na několik kilometrech postupně nabíráme výšku. Je vedro, sníh je mokrý a měkký. Bez sněžnic bychom to nikdy nezvládli, hlavně při návratu se i s nimi občas boříme po kolena.

Ve tři čtvrtě na čtyři jsme v sedle, ve výšce 5433 m. Otevírá se nám nádherný výhled na východní hřeben Piku Lenina a na první část normální výstupové trasy, tj. od základního tábora přes Lukovou polanu, Sedlo poutníků a velkou část Leninova ledovce.

Kolem půl sedmé jsme zpět u stanů. Bára není OK. Jediné řešení je, aby zítra s Matějem sestoupili. Asi nemá vhodnou fyziognomii do hor, každých 300m převýšení ji vždycky znovu rozhodí. Protože se zároveň Matěj necítí na to, pásem trhlin později prošel s Bárou sám, zbývá jediné řešení. My s Petrem si tu dáme několik volných dnů, zatímco Matěj s Bárou sestoupí a po noci někde v okolí depa zase přijdou nahoru. Snad to Báru spraví. Je to škoda, zase ztrácíme čas.

Kdyby tahle zdržení nenastávala, existovala by reálná šance dát i Lenina, takhle budeme rádi za Pik Jedinstva.

Říkám si, že bych měl s sebou brát jen lidi se zkušenostmi nad 5 nebo raději nad 6 tisíc metrů -- ale kde je brát?

Kdoví, kdy se mi zase podaří naškudlit na další výlet, třeba se do velkých hor se svými bolavými koleny už nikdy nedostanu....

Trochu mě to zkrátka mrzí, na vybranou ale nemám.

Takže náš čekají dva dlouhé volné dny...