Pamír – Zaalajský hřeben 2012

Bářin deník - den 2

18/7 – 19/7

Odlet z Ruzyně do Istanbulu provázely naše mírné obavy z nadváhy batohů, správného počtu příručních zavazadel, jestli se všema těma péřovkama projdeme bezpečnostním rámem a jestli nám to v Istanbulu všechno přestoupí. Naše roztomilé batůžky sice musely sekcí nadrozměrných zavazadel, protože se nevešly na odbavovací pás, ale váhu jsme vypočítali úplně ťipťop. Při letu z Istanbulu do Oshe nám jistoty nepřidávalo spolucestující dámské osazenstvo, které si vždy jako na povel uvázalo šátky a upadlo do hluboké modlitby. K přežití cestovních stresů nám naštěstí pomáhala lahvička Ginu z ruzyňského duty free, takže jsme my i batohy nad ránem 19.7. v pořádku přistáli v Oshi. Vše za nadšeného vítání místní delegace a krojovaných dívčin - přiletěli jsme prvním mezinárodním letadlem, co na místním letišťátku přistálo. Byly na to reklamy po celém městě. Pokrok byl ale znát - od schůdků k "hlavní budově" nás těch 30m přivezl autobus a batohy přijely po nejezdícím pásu - vyhozeny z náklaďáku. Zbytek noci jsme proleželi v letištním parčíku jako nevídaná atrakce pro kolemjdoucí. Ráno jsme si stopli maršrutku 107, která nás svezla do centra. Když jsme se diskrétně zeptali jedné babičky, kde vystoupit, začal svorně radit celý autobus, takže jsme se zanedlouho ocitli před hotelem Sunrise. Poměrně luxus mezi tou chudobou - zatím jen odkládáme batohy a vyrážíme do centra. Úkol zněl jasně - najít trh a ulovit chybějící části výbavy - sušené polívky, čokoládu, benzín, plyn. Najít trh bylo jednoduché, protože je rozprostřený nejspíš po většině města. Horší bylo, když jsme se v něm zkusili zorientovat. Začali jsme v úseku drogerie a zdálo se, že ve všech stáncích se prodává totéž - mýdlo a toaletní papír. Stačilo pak minout asi 20 stánků, abychom zjistili, že podobně rozsáhlá je sekce těstovin, chlebů, tabáku, ovoce, bonbónů, čokolád, cukrů...v podstatě nechybělo nic! Nakoupili jsme tedy, co bylo potřeba, a celí utrajdaní z kilometrů míjení davů mezi stánky jsme zamířili hledat plyn - do sekce železářství. To byl teprve zážitek, stovky stánků se vším možným od kompletního sortimentu OBI po rezavé součástky do šrotu, až oči přecházely. Jediné, co neměli, byl plyn. Prohlásili jsme tedy naši misi za ukončenou a jeli se taxíkem dospat do hotelu. Po polední siestě jsme vyrazili zpátky do centra - vyměnit ještě nějaké peníze, objevit místní uličky a naposledy užít civilizace. Atrakcí dne bylo ruské kolo v místním parku kultury a oddechu, ze kterého jsme si prohlídli celé město, ale kabinky na něm visely myslím jen silou naší vůle. V hotelu jsme den ukončili melounem, Ginem a tradičním místním gumovým chlebem a šli si vychutnat poslední pohodlnou noc v posteli.